Narodila jsem se v roce 1989 v Táboře, celý dosavadní život jsem však strávila v Soběslavi, kde jsem navštěvovala místní ZŠ „Chanosku“ a poté místní osmileté gymnázium. Již v té době se u mě projevil velký zájem o matematiku, fyziku a vůbec techniku obecně (což u mnoha mých vrstevníků budilo obavy o mé duševní zdraví). Nejvíce mě však přitahovala fyzika jaderná, což se projevilo i posléze při výběru vysoké školy – zvolila jsem ČVUT – Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou.

Během studia jsem v období prázdnin strávila velkou část času na různých brigádách, především jako poštovní doručovatelka v okolních vesnicích (od té doby nesnáším reklamní letáky ve schránkách, jelikož vím, kolik váží) a také při doučování matematiky lidí, kteří v této oblasti nebyli tak zdatní (od té doby vím, že bych nikdy nemohla pracovat jako učitelka ve škole). V roce 2013 se mi studium na VŠ podařilo úspěšně dokončit a následně jsem nastoupila do Jaderné elektrárny Temelín, kde aktuálně pracuji v útvaru Jaderná bezpečnost.

Když se někomu zmíním o své práci, nejčastější otázka, kterou slyším, zní: „A nemůže to bouchnout?“ Pro všechny osoby, které to zajímá, tedy říkám – ne, typ reaktoru, který je v ETE opravdu bouchnout nemůže, jelikož se nejedná o bombu a je to naprosto odlišný typ od černobylského reaktoru. Samozřejmě nikdy nelze zcela vyloučit riziko nějaké nehody nebo havárie (jistě se však nebude jednat o „bouchnutí“), jelikož v lidském životě není nikdy nic stoprocentně bezpečné – stejně jako přecházení přes ulici, jízda na kole nebo autem, sport nebo kterékoliv jiné běžné činnosti.

Ve volném čase se rekreačně věnuji sportu (kolo, lyže, volejbal), geocachingu, sboru dobrovolných hasičů a cestování.

Co se týče Soběslavi, jsem přesvědčená, že spousta věcí se tu dělá správně, jsou však jisté věci, které by šly nepochybně dělat lépe a průhledněji.