Vzhledem k nedostatku lůžek a velkému zájmu o místa v zařízeních pro seniory, rozhodlo vedení města a poté většina koaličních zastupitelů o dostavbě dalšího patra Senior domu. Já i další zastupitelé za Piráty pro Soběslav jsme byli z různých důvodů proti.

Vedení města zvolilo realizaci projektu za plného provozu. Klienty tak čekal rok stavebních prací – bourání zdí a demontáž střechy, což vedlo k enormnímu zvýšení hluku i prašnosti. Problémem bylo i zastínění oken lešením a častý pohyb pracovníků stavebních firem před okny pokojů. A to bylo pro klienty v covidové době velmi těžké.
Situace se mohla řešit i jinak. Například ve Svitavách postavili dva nové domky pro 24  klientů, kde se žije příjemněji než ve velkém zařízení. Domky jsou bezbariérové, klienti mají k dispozici velkou terasu, zahradu, jednolůžkové pokoje a prostorný obývací pokoj. Zde je zajištěna kvalitní péče, protože klienti mají personál na dosah. Dokonce se ve Svitavách na projekt podařilo sehnat vyšší dotaci než v Soběslavi. Ale pouhé rozšíření lůžkové péče o seniory nestačí. Je vhodné rozvíjet služby jako denní stacionář, kde mohou senioři navazovat sociální kontakt a netrpět samotou nebo nedostatkem péče. Velmi podstatné je rovněž posilování terénních sociálních a ošetřovatelských služeb. Tak, aby budoucí klienti mohli co nejdéle zůstat v domácím prostředí, kde jsou zvyklí a kde se ještě můžou v nejvyšší možné míře zapojit do běžného života.

Článek Rozšíření Senior domu, nešlo to jinak? se nejdříve objevil na Piráti pro Soběslav.

Domácí péče se dnes využívá například i v domácích hospicech, nebo v moderních terénních sociálních službách. Takováto zařízení v jiných městech jsou ukázkou toho, že nemalému procentu seniorů lze poskytovat plnohodnotnou péči v jejich vlastním sociálním prostředí poměrně dlouho. U některých klientů nakonec dojde k nutnosti jejich umístění do zařízení poskytujícího sociální službu, avšak ani v tu chvíli nemusí být senior umístěn do ústavního zařízení podobného našemu Senior domu. 

Ve chvíli, kdy je nutné využít sociální zařízení, může klient žít v prostředí, které připomíná domácí péči (unit care) s tím, že je mu nabídnut plný lékařský i pečovatelský servis.

To je ta druhá možnost. Tu mělo město využít, pokud nemělo odvahu vydat se výše uvedenou cestou komunitních terénních služeb. Tedy ne začít stavět na zelené louce vše znovu, to je samozřejmě nesmysl. Reálným (a v případě dotačního programu, ve kterém město žádalo naprosto akceptovaným) řešením, by byla přístavba menších “domků” (jednoho nebo dvou) propojených se stávajícím Senior domem spojovacím transportním tunelem. Toto řešení můžeme znát například z nemocnice nebo z některých jiných sociálních zařízení.

Na zastupitelstvu mne překvapilo tvrzení paní ředitelky, že Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS) vydala stanovisko, které odmítá deinstitucionalizaci. Po zastupitelstvu jsem si předmětné vyjádření našla a přečetla a s výkladem paní ředitelky nemohu souhlasit. Náš absolutně odlišný výklad toho, co se ve stanovisku píše připisuji našemu velmi odlišnému přístupu k moderním metodám sociální práce a poskytování sociálních služeb. 

Celý dokument si můžete přečíst zde.

Mne v něm zaujaly obzvláště následující části textu: 

“ Možnost žít ve svém domácím a přirozeném prostředí, v komunitním bydlení by měl mít každý (výjimku mohou tvořit potřeby osob s těžkým kombinovaným postižením či onemocněním vyžadujícím intenzivní ošetřovatelskou a lékařskou péči, širší zdravotnické vybavení a dostupnost různých odborností, tj. zejména důvody zdravotní, nikoliv sociální). Zásadním důvodem, proč však není tato možnost dostupná (a pokud se zásadně nezmění stávající poměry, ani nebude) pro všechny osoby s duševním onemocněním, zdravotním postižením, seniory, osoby trpící demencí apod., je nedostatek zdrojů. Nedostatek zdrojů finančních i lidských. 

Jde o nedostatek financí jakékoliv země, její vlády a také drtivé většiny rodin finančně zabezpečit a zajistit personálně kvalitní a bezpečnou péči všem lidem v jejich přirozeném prostředí. Deinstitucionalizace je tedy zásadní směr, avšak jde o cíl, kterého nebude a nemůže být ve 100% případů dosaženo. Jde o cíl, který chce asi každý z nás, nikdo si nepřeje skončit v institucionálním zařízení, a každý by rád dožil doma. Většina lidí však doma dožít nemůže z důvodů nedostatku finančních zdrojů na zajištění potřebné péče v důsledku rapidního zhoršení jejich zdravotního stavu, nedostatku zdravotních sester, lékařů, ošetřovatelek či pečovatelek poskytujících tuto péči, nebo v důsledku svých zdravotních komplikací. Samozřejmě však není možné z důvodu limitů k dosažení úplného cíle rezignovat na zásadní usilování, tedy co nejvíce se k tomuto cíli přibližovat a podpořit lidi v jejich přirozeném sociálním prostředí, popř. umožnit jim institucionální péči opouštět, pokud je to možné a pokud si to v daný moment přejí.

Plošnou deinstitucionalizaci pobytových služeb pro seniory, a zvláště pro osoby trpící demencí, je potřeba odmítnout. Nebráníme (ba právě naopak plně podporujeme) budování kapacit komunitních služeb (včetně terénních a ambulantních služeb), výstavbu menších obytných částí (unit care), výstavbě zařízení s kapacitou do 120 lůžek (nikoliv 400 a vícelůžkových zařízení, s tím, že je nutné neopomenout strukturu těchto zařízení ve smyslu např. švýcarských modelů nových pobytových služeb), změnám struktur budov komunitního charakteru (byť pobytových) po švýcarském vzoru apod. Je potřeba revidovat představu, že se mají rušit např. domovy se zvláštním režimem pro osoby trpící demencí či domovy pro seniory. Lze podpořit snižování kapacit ve prospěch jednolůžkových pokojů, společných prostor komunitního charakteru (malých jednotek), budování respitní péče či denních stacionářů apod.

V tomto ohledu by bylo dostačující konstatování, že ČR nebude u této cílové skupiny vymýšlet nová a celosvětově unikátní řešení, ale bude se s jistou dávkou pokory učit z aktivity těch zemí, které patří k nejlepším na světě v oblasti nastavení sociálního zabezpečení těchto uživatelů a snažit se zkvalitňovat stávající i nové kapacity.”

Jak jsme se mohli dočíst, plošnou a naprostou deinstitucionalizaci nelze aplikovat, protože existují skupiny občanů, které potřebují opravdu specifickou péči včetně zvláštního lékařského vybavení apod. Nicméně, se ve stanovisku můžeme také dočíst, že bychom se měli snažit maximálnímu počtu lidí umožnit zůstat v jejich vlastním sociálním prostředí, protože většina lidí touží dožít doma,ne v ústavním zařízení. Hlavní překážka (finanční nákladnost) stoprocentní deinstitucionalizace by nás neměla donutit rezignovat na snahy o co nejvyšší dostupnost kvalitní péče o cílovou skupinu seniorů. Toto konstatování APSS, mne vede k zamyšlení, zda by taková varianta rozvoje komunitních služeb nebyla dlouhodobě levnější než přistavět 24 lůžek za více než 40 milionů korun. 

Abychom neopomněli skupinu seniorů, která výše zmíněnou specifickou péči potřebuje, nebo se rozhodne vzhledem ke svým potřebám žít v zařízení poskytujícím sociální služby, můžeme se ve stanovisku inspirovat a rozvoj kapacit zařízení realizovat s ohledem na komunitní švýcarský model, tedy přístavbu malých jednotek či sdílených bytů. Tím zajistíme seniorům, kteří ve svém vlastním prostředí být nemohou, vysokou kvalitu jejich života právě i v zařízení sociálních služeb. 

Jsme si vědomi nutnosti rozšíření kapacit služeb, i toho, že populace stárne. Nerozumíme však tomu, proč se město i vzhledem k současné covidové situaci, kdy obyvatelé senior domu nemohli dlouhou dobu ani vycházet ze svého pokoje a někteří klienti zemřeli bez možnosti rozloučit se se svými blízkými (což je mimochodem v rozporu s dlouhodobě platným nařízením vlády), odmítá reflektovat připomínky a snahy o změnu kurzu v péči o seniory. Argument o tom, že chceme primárně seniory chránit, je samozřejmě naprosto na místě, avšak myslím, že stojí za zamyšlení, co je opravdu ochrana a co je pouze domnělá ochrana. A zda snaha o co nejdelší prodloužení života na úkor absolutního omezení kvality života, je opravdu správnou cestou. 

Řešením současné situace mohlo být, v ideálním případě, přehodnocení myšlenky a investice peněz do rozvoje pečovatelské služby, nabídka pracovních míst těm, kdo mají zkušenosti v oboru přímé sociální péče, ale díky covid krizi přišli o práci, nebo částečných úvazků rodičům s malými dětmi, kteří nemohou pracovat na plný úvazek, ale čas, který děti tráví ve školce, mohou flexibilně věnovat péči o seniory. V návaznosti na to, by bylo vhodným krokem pro posílení služeb otevření denního stacionáře a odlehčovací služby, kde mohou senioři rehabilitovat, navazovat sociální kontakt a netrpět samotou nebo nedostatkem péče v době, kdy jsou jejich blízcí v práci. či se o ně nemohou krátkodobě postarat. Nakonec nemusíme chodit daleko pro inspiraci,to že ambulantní a terénní služby mohou dobře fungovat a poskytovat kvalitní péči můžeme vidět přímo u nás ve městě v zařízeních Rolničky.

Pobyt několik týdnů v naprosté separaci, nemožnost komunikovat se svými blízkými a nebo mít jakýkoliv sociální kontakt považujeme za přístup, který je pro lidské bytosti naprosto dehonestující a výrazně přispívá k zásadnímu zhoršení kvality života a dřívější smrti. Proto Piráti pro Soběslav nepodpořili nástavbu Senior domu z důvodů vztahujících se k lidskosti a zachování důstojnosti seniorů. 

Mohla bych zde dále dlouze psát i o dalších důvodech. Například o tom jak kvalitní a příjemný život povedou klienti Senior domu během nástavby. 

Také bych mohla dlouze psát o tom, jak v Soběslavi probíhá realizace veřejných zakázek, dodržování termínů a kolik nás stojí vícepráce na každém projektu (kdy tyto vícepráce nikdo nečekal, například při stavbě bruslařské dráhy na podmáčené záplavové zóně..), ale míru rizika, že MPSV dotaci městu nakonec neproplatí, protože jak je v Soběslavi zaběhlou praxí, stavební firma opět nedodrží termín dokončení stavby, ponechám na Vás.

Článek Proč naši zastupitelé nepodpořili nástavbu senior domu? se nejdříve objevil na Piráti pro Soběslav.

Kontakt na pečovatelskou službu najdete na stránkách: http://www.seniorsobeslav.cz/sekce/kontakt

Pro ty kdo by chtěli využít on-line nákup potravin je dobrou zprávou, že do Soběslavi nově nákupy doručuje kosik.cz.

Jiná situace s kapacitami pracovníků je bohužel ve zdravotnictví. Nemocnice volají po pomoci a dobrovolnících téměř všude. Pokud chcete pomoci, můžete se v tomto odkazu zaregistrovat jako dobrovolníci nebo brigádníci v nemocnicích Jihočeského kraje:

Více o této sbírce si můžete přečíst zde.

Přejeme všem pevné nervy a věříme, že situace se brzy zlepší.

Článek COVID-19 – Praktické info pro občany města se nejdříve objevil na Piráti pro Soběslav.

1. Zahájení
2. Změna č. 3 rozpočtu města v roce 2020 (00:04:00) – diskuze: Klíma, Kákona (dotaz na vícepráce bruslařská dráha), Pavel Lintner
3. Projekt „Nástavba Senior-domu Soběslav“ (00:14:30) – diskuze: Král, Němečková, Bláha, Kákona, Krejčová, Bláha, Kákona
4. Majetkové převody A: Prodej pozemku p. č. 3769/43 v k. ú. Soběslav (00:35:40)
   B: Bezúplatný převod pozemků p, č. 4008 a 4009 v k. ú. Soběslav (00:37:30) – diskuze: Bučinský (dotaz na opěrnou zeď), Bláha
   C: Bezúplatný převod pozemků p. č. 4010 a 4012/3 v k. ú. Soběslav (00:41:00)
   D: Úplatný převod pozemků p. č. 4011/1 a 2651/2 v k. ú. Soběslav (00:42:40)
5. Průmyslová zóna Soběslav (00:44:30) – diskuze: Bláha, Plát, Pospíšilová, Bláha, Plát, Mateová, Bláha, Bučinský, Němečková (01:07:40), Rux, Novák Václav, Ženíšek, Petr Lintner, Máté, Krejčová (01:30:00), Kozlíček, Bryll, Klíma, Zbytovská, Rux, Nedvěd (01:56:30), Král, Molíková, Pospíšilová, Nedvěd, Dukát, Kákona (02:12:20), Bryll, Bláha, Pánek, Plát, Krejčová, hlasování o usnesení k PZ (02:41:00)
6. Různé (03:23:20) – diskuze: Němečková (stav sociálních služeb v Soběslavi), Srncová (dotaz na duby u bruslařské dráhy), Pavel Lintner, Dukát (čištění koryta Lužnice), Bryll, Bučinský (dotaz na přípravu soběslavských škol na distanční výuku), Bláha, Kákona (nákup potravin pro občany COVID pozitivní ve Veselí nad Lužnicí), Srncová (dotazy občanů na webu města), Němečková

Článek ZASEDÁNÍ ZM 23. 9. 2020 – prosazení regulativů průmyslové zóny se nejdříve objevil na Piráti pro Soběslav.

Tou dobou byly v Praze jarní prázdniny a očekával se návrat lyžařů z Itálie (kde už podle tehdejších informací situaci nezvládali). Jako problém jsem viděl zejména to, že lidé nenosí roušky při návštěvě obchodů, kde se potkává mnoho různých skupin lidí. Začali jsme tedy roušky šít a nosit je v okruhu mojí rodiny a mých přátel, abychom šli lidem příkladem. O víkendu 14. a 15. března vznikla například tato fotografie.

Zároveň jsme sestavili a zveřejnili návod, jak dobrovolnicky sbírat materiál a šít roušky. Tento dokument následně používaly dobrovolnické skupiny v celé republice. Bylo důležité, aby se šití, sběr materiálu a následná distribuce prováděla bezpečně. Proto jsem vyrobil generátor ozonu, kterým jsem desinfikoval auto a látky, které jsem v něm rozvážel ke švadlenám, protože jsme nechtěli ztrácet čas praním látek. Ze začátku epidemie šlo především o to, jak nejrychleji dostat roušky k lidem, přičemž bylo důležité ochránit švadleny. Materiál byl přitom z velké části darovaný a nemohli jsme ověřit jeho původ. 

Hned v pondělí 16. března jsem kontaktoval pana Ctibora, tajemníka krizového štábu v Soběslavi, a snažil jsem se s ním dohodnout sběr materiálu a následnou distribuci roušek. Zároveň jsem nabídl pomoc dobrovolníků, kteří by rádi pomohli nakupovat seniorům. To jsem pro změnu řešil s radní paní Krejčovou. Nakonec v úterý krizový štáb pomoc s nakupováním pro seniory odmítl, protože to podle jejich informací zvládá Senior dům vlastními silami. Po krizovém štábu jsem požadoval prostor pro sběr materiálu a distribuci roušek. Zvažovali jsme garáž v areálu technických služeb a vestibul městského úřadu. Vestibul městského úřadu byl zamítnut s odvoláním, že městský úřad bude mít omezenou provozní dobu a z garáže nakonec také sešlo, protože se městskému úřadu ozval v úterý (17. 3.) dárce pan Petr Mastný z farmy Doňov, který nám daroval velice kvalitní bavlněné látky a tkalouny v hodnotě několika desítek tisíc korun. Z tohoto materiálu nakonec šilo roušky několik dobrovolnických skupin.

Šití jsme tou dobou začali koordinovat s Rolničkou a s MŠ Duha. Od krizového štábu jsme ve středu dostali kontakt na pana Jaroslava Pražmu, který zdarma švadlenám opravoval šicí stroje. Toho si také velmi vážíme, bylo to pro něj nebezpečné, jelikož v mnoha případech nestačilo stroj pouze opravit, ale bylo nutné konkrétní švadleně i poradit. Pan Pražma si byl nebezpečí vědom, a proto si vedl deník, s kým se během těch kritických dnů potkal. 

S MŠ Duha jsem se ve středu dohodl na tom, že budou oficiálně organizovat šití a vyhlásíme rozhlasem, že hledáme švadleny. Za tím účelem jsem vytvořil tabulku švadlen, kterou jsme sdíleli s Duhou. Bohužel hlášení místního rozhlasu bylo zmodifikováno a vyhlášen byl jiný než dohodnutý text. Moc švadlen se neozvalo. Tuším dokonce, že žádná. I opakovaný požadavek na vyhlášení distribučních míst místním rozhlasem byl vedením města zamítnut, přestože místní rozhlas je nejrychlejší informační kanál, a to zvláště v době omezeného pohybu osob. 

Protože nedošlo k dohodě o distribučních místech (městský úřad byl krizovým štábem zamítnut a ve školce nebylo vhodné zavádět distribuční místo, protože měla sloužit jako krizová školka pro děti zdravotníků a IZS), založili jsme distribuční místa vlastní – železářství Šťastný, papírnictví SPINO u pošty a reklamka Petr u polikliniky.

Již v noci z pondělí na úterý (16. – 17. 3.) jsme založili Facebookovou skupinu CZ/SK Roušky všem, přes kterou jsme sdíleli informace jako návody na šití, návody na údržbu a dezinfekci roušek a podobně. Na vzniku skupiny se podíleli zejména Pavel Mládek, Nikola Kavuličová a Kamila Mládková. Nyní po měsíci tato skupina už slouží převážně pro komerční nabídky šití roušek. Zpočátku byla ale velmi důležitá pro sdílení informací o vlastní technologii výroby. Díky ní se například přešlo na zakladače šikmého proužku vytištěné na 3D tiskárně (ty tisknul Jan Mašek z Košic), když začaly docházet tkalouny. 

Tou dobou organizaci šití, distribuci materiálu a distribuci roušek po mně přebral Miloš Bučinský a já jsem se začal věnovat zdokonalení generátoru ozonu, návrhu redukce pro HEPA filtr pro šnorchlovací masku a dezinfekci pomocí UV-C světla. Za tím účelem jsem do Soběslavi převezl 3D tiskárnu z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a společně s kolegyní Martinou Lužovou (která je teď na stáži v Rusku), jsme na dálku přes internet navrhli redukci včetně výdechového filtru pro potenciální použití nakaženými zdravotníky. Zdrojová data jsou pod GPL licencí volně k dispozici na internetu.

Paralelně probíhaly vývojové práce na brýlích pro zdravotníky. S touto myšlenkou přišel záchranář Pavel Mládek, který ví, že je problém nosit v ochranné masce brýle. Prakticky je to vlastně zcela vyloučeno. Tak vznikla iniciativa CoVidi. Postupně jsme vyvinuli prototypy tisknutelných brýlí s magnetickým úchytem pro https://covmask.cz/ a všechny běžně používané masky. Zdravotníci a členové IZS mohou tyto brýle dostat zadarmo. Lidé na jejich výrobu mohou přispět na transparentní účet.

Co se týká šití roušek, na začátku byla velká poptávka. Přednostně jsme uspokojovali zdravotníky a členy IZS, a proto se stávalo, že na našich výdejních místech roušky rychle došly. Zásada byla, že nové švadleny nejdříve uspokojily své kontakty a poté začaly šít pro ostatní občany města. Bylo to tak bezpečnější z pohledu distribuce. Vím určitě, že naše skupina dodávala mimo naše výdejní místa i do Nemocnice Tábor, Nemocnice České Budějovice, na záchranku do Tábora, do Senior domu… 

Dnes už je v provozu pouze jediné distribuční místo, a to Reklamka Petr Kotoun. Roušky šijeme stále, ale nyní už toto výdejní místo zásobují sami občané bez naší pomoci. To bylo ostatně původním smyslem celé akce. Rozešít Soběslav ;). Předpokládám, že postupně se bude šití stále více utlumovat. 

Dost mi vadí, že nyní někteří lidé chápou roušky tak, že když si roušku nasadí, tak mohou jít kam chtějí a dělat tam, co chtějí. Je stále třeba mít na paměti, že bavlněná rouška chrání na cca 60 až 70 %, proto je důležité, aby roušky používali (a zejména správně používali) všichni a zároveň byli k sobě navzájem ohleduplní a dodržovali i s rouškou bezpečnou vzdálenost.

Je zajímavé, že když vláda zjistila, že lidé šijí roušky, nařídila je nosit, i když je nedokázala zajistit. Připomíná mi to příběh krále z Malého prince, který vydával pouze “rozumné rozkazy”. Vláda navíc nařídila nošení roušek všude, což bylo podle mého názoru kontraproduktivní, protože na odlehlém místě v přírodě na slunci přece nemůže být zdravé nosit roušku. 

Je třeba poděkovat všem švadlenám, které šily roušky (a některé stále šijí). Nechci je zde jmenovat, protože je ani všechny neznám. Některé z nich ušily i desítky kvalitních roušek denně, což je opravdu výkon.

Martin Kákona

Článek Šití roušek v Soběslavi z pohledu Martina Kákony se nejdříve objevil na Piráti pro Soběslav.