“Náš rodinný dům nechal postavit můj praděda Vojtěch Červinka v roce 1914 na tehdejším okraji Soběslavi. Zahrada domu tenkrát sahala až k hlavní silnici, která ovšem v té době ještě neexistovala (byla postavena až v době druhé světové války jako obchvat města).

V 50. letech 20. století se mým předkům podařilo náš dům zachránit před zestátněním, avšak z důvodu bytové nouze dostali úředně přikázáno ubytovat v našem domě cizí nájemníky, kterých se zde vystřídalo několik. K částečnému zestátnění došlo až v 70. letech, kdy nám nejprve zabrali celou zadní zahradu, vykáceli asi 140 ovocných stromů a místo nich postavili současné sídliště v Družstevní ulici.

Dědické spory o vilu

Když v roce 1990 zemřela moje matka Miloslava Molíková, následoval dědický spor mezi mnou a mým bratrem Pavlem.  Trval až do roku 1994, kdy jsem se stal majitelem podílu po mé matce. Část domu však ještě vlastnila její sestra a moje teta Zdena Černušáková. Ta zemřela v roce 2004 a její podíl měl připadnout jejímu synovi Zdeňkovi. Ten o spoluvlastnictví domu v Soběslavi neměl zájem. Když jsem se dozvěděl, že je stejně jako já vystaven nátlaku, aby svůj podíl prodal, kontaktoval jsem ho a odkoupil jeho podíl. Stal jsem se tak jediným majitelem našeho rodinného domu v Soběslavi.

Nátlak a vyhrožování

Po roce 1990 na mne byl soustavně činěn nátlak, abych dům prodal. Začalo to častým vykrádáním domu. Brzy bylo zřejmé, že hlavním cílem těchto vloupání není něco ukrást, ale zastrašovat mě. Zloději například nejprve vykradli jednu místnost a všechny ostatní nechali nedotčené, teprve podruhé se zaměřili na další místnost. Někdy ukradené věci zase vraceli tak, že je házeli do schránky na dopisy, třeba každý týden jednu knížku. Časté byly také jiné, všeobecně srozumitelné formy zastrašování jako třeba zvířecí lebka položená na okenní římse nebo kanystr s benzínem a odšroubovaným víčkem postavený před vchodem do domu. Přitom téměř každý týden za mnou chodil někdo, kdo tvrdil, že slyšel, že prodáváme dům, a rád by jej koupil. Na můj dotaz, odkud má tuto nepravdivou informaci, jsem vícekrát slyšel odpověď, že mu to řekli na městském úřadě.

V naší vlasti by se našlo více případů, kdy lidé po mnohokrát opakovaném vloupání raději svoji nemovitost prodali, než aby se s ní dále trápili. Na mě to ale neplatilo, a tak přišlo na řadu přímé vyhrožování zabitím. Vyhrožovali mi písemnými vzkazy vhozenými do schránky na dopisy a zastrkovanými do vrátek z ulice a do domovních dveří. I to jsem vydržel asi tři roky, kdy jsem v Soběslavi pobýval každý týden. Po roce 1997 jsem ale už jezdil domů jen velmi málo.

Návštěva městského úřadu

V roce 2013 mi z Městského úřadu v Soběslavi přišel dopis s výzvou, abych zajistil údržbu domu a pořádek v něm a v jeho okolí. Po obdržení této výzvy jsem se dostavil na městský úřad, abych zjistil podrobnosti o tom, co ode mě požadují. Přijel jsem tam dne 9. září 2013. Úřednice mi sdělila, že mi hrozí vysoká pokuta a že bych měl dům prodat. Na to jsem jí odpověděl, že ho chci opravit a bydlet v něm. Nebylo těžké si domyslet, co bude následovat. Zbývalo totiž jen zapálení domu nebo moje zabití. A netrvalo to ani příliš dlouho. Dne 18. října 2013 mi telefonátem do mého pražského zaměstnání policista ze Soběslavi oznámil, že náš rodinný dům vyhořel.

Desetiletí práce a úsilí mých předků skončilo v troskách. V současné době šetřím na opravu vily a rád bych její stav zlepšil jak jen to bude možné. Jednou se chci do našeho rodinného domu vrátit. Nevzdávám to.”

Celou historii najdete na http://nasdum.petrmolik.cz/nasdum.htm

RNDr. Petr Molík, CSc.

Článek Historie Molíkovy vily očima majitele se nejdříve objevil na Piráti pro Soběslav.