Sociologická organizace PAQ Research provedla výzkum kvality vzdělávání dle regionů ČR a doložila i tzv. „Mapu vzdělávacího (ne)úspěchu“. Výzkum byl založen na otázce, zda úroveň základní školy odpovídá sociální skladbě obyvatel v dané lokalitě. Dle očekávání se na vrcholu drží ekonomicky silné oblasti (Praha, Brno), na opačném pólu je Ústecký kraj a vyloučené lokality. Nejzajímavější jsou případy, kdy by se problémy očekávat daly, ale místní ZŠ jsou tak kvalitní, že je dokáží eliminovat. Např. Kadaň, kde je 1/3 rodičů v exekuci a 1/6 dospělých má jen základní vzdělání, vykazuje dobré výsledky. Naopak jsou regiony, které vykazují „výrazně vyšší rozsah vzdělávacích problémů, než bychom očekávali. V některých krajích existují tzv. ostrůvky vzdělávací neúspěšnosti, kde vzdělávání za sociální úrovní občanů zaostává“. Jako příklad tohoto selhávání je jmenována lokalita obce s rozšířenou působností Soběslav: „Ukazuje se, že v 1/6 obcí vzdělávání za sociální situací zaostává. Jde o regiony, které si s neúspěchem nespojujeme. (…) Např. jihočeskou Soběslav.“ Výzkum říká: „To může být dáno sociálními podmínkami mikroregionu, ale i odlišnou snahou obcí s neúspěšností bojovat. Také může jít o vliv specifických sociálních problémů (např. vyloučená lokalita, vysoký počet agenturních pracovníků) či lokální selhání vzdělávací soustavy.“ Určitě se o Soběslavi nedá říci, že je vyloučenou lokalitou nebo místem přesyceným agenturními pracovníky z průmyslových zón. Pak tedy zbývá otázka, jaká je snaha zřizovatele, tzn. města, zasazovat se o kvalitu škol? Vnímají rodiče, že jejich socioekonomické úrovni by odpovídaly školy kvalitnější?

Navenek se zdá, že je všechno normální. Město Soběslav „pro občany“ zřídilo Komisi kultury, školství a cestovního ruchu. Na stránkách města se dočteme, že jejím smyslem je „aktivně se podílet na kvalitě školství na základě zpětné vazby od občanů“. A realita? V roce 2019 se zformovali rodiče, jež zarážely některé jevy v místních školách i jídelnách a vypracovali body, které by chtěli s místními školami prodiskutovat. Všichni tito rodiče měli pedagogické vzdělání, tedy nešlo o nějaké křiklouny bez argumentů. Tyto body komisi předložili a ta uznala jejich oprávněnost. Komise pozvala oba ředitele základních škol, kteří prý návrhy vítají. Opak byl pravdou. Mezi řediteli škol a vedením města došlo k dohodě, že dialog komise a rodičů bude okamžitě ukončen. Několik let se také mluvilo o rodičovské anketě, která měla navozovat zájem škol o pocity rodičů, ale její provedení a vyhodnocení připomínalo zručnost Pata a Mata a jako sláma z bot vyčníval dojem, že komunikace s veřejností je spíše předstíraná než autentická.

Oponenti mohou namítat, že výzkum necílí na konkrétní školu, nicméně se nelze neptat, proč obce v chudém kraji (např. Bruntál) vykazují nižší vzdělávací problémy vzhledem k tomu, kde leží a naopak Soběslavsko představuje ostrov podobný vyloučené lokalitě v jinak průměrném socioekonomickém prostředí. Konkrétně soběslavské školy rozhodně nemohou tvrdit, že představují vzor novodobého vzdělávání a komunikace. Posláním škol není jen konstatovat pomocí nekonečných dávek testů, známek a úkolů, které dítě to snese a které ne, ale také vytáhnout ty slabší a průměrné nahoru, otevřít žákům i rodičům nový svět. Právě tím se liší školy kvalitní od nekvalitních. A přesně v tomto náš region zcela propadl.

Mgr. Peter Chvojka Ph.D.
vysokoškolský pedagog Filosofické Fakulty JČU
expertní konzultant Pirátů pro Soběslav
pro oblast školství

Mgr. Peter Chvojka, Ph.D.

Vystudoval mediální studia a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně a doktorské studium dějin novější české literatury na ústavu bohemistiky Filosofické fakulty Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích, kde působí 15 let jako pedagog.

Je ženatý, tři z jeho čtyř dětí navštěvovaly soběslavskou školu. Příběh jeho dcery Medy, která dostala při hodině výtvarné výchovy čtyřku za obrázek hada, vyvolal celorepublikovou debatu o smyslu známkování výchov a několik škol na jeho základě změnilo způsob hodnocení uměleckých a výchovných předmětů. Nyní žije v Táboře, kde jeho děti navštěvují nestátní ZŠ a rodiče jej zvolili do školské rady.

Svými autobiografickými a satirickými texty poukazuje na defektní jevy českého školství a otevírá kontroverzní témata.

Článek VÝZKUM OZNAČIL ŠKOLY V REGIONU SOBĚSLAV  JAKO „OSTROV VZDĚLÁVACÍ NEÚSPĚŠNOSTI“ se nejdříve objevil na Piráti pro Soběslav.

A proto se ptám. Je v pořádku, že od mého dětství se doba výrazně změnila, ale přístup k výuce zůstává víceméně stejný?

Kde začít? Tam, kde začínají naši nejmenší. Ve školce. V minulosti byly v Soběslavi dva velké podniky Lada a Jitona. Moje maminka pracovala v Ladovce, tak jsem v půl roce šupala do ladováckých jeslí. Bylo jasně dáno podle pracoviště nebo spádové oblasti, do kterého zařízení dítko nastoupí. Nebylo možné si svobodně vybrat. Po školce jsem náležela na nové školy a dle abecedy do třídy A. Bylo nás 24 od A do H. Dokud nás první dva roky učila, tenkrát ještě soudružka učitelka Bendová, byla škola fajn. Jelikož jsem patřila mezi premianty, neměla jsem celkem se školou nikdy velké rozepře. I když na druhém stupni už jsem bytostně nesnášela matematiku, jelikož paní učitelka neměla o matematice ani šajnu a její výklad spočíval ve čtení pouček.

Celý systém výuky byl založený na memorování, biflování a následném přeříkání před tabulí. Rychle jsem se naučila učit jen k dané zkoušce a zase rychle vše zapomněla. Učili jsme se pro známky, protože podle nich byl souzen žák. Ještě dneska mnoho rodičů považuje za jedinou důležitou věc u školou povinného dítěte,  nosit domů jedničky. Ruku na srdce. Koho z vás se v práci ptali jaké jste měli známky na základce? Komu z vás pomohlo pěkné vysvědčení a jedničky na cestě životem? Jedničky mohou o jedinci cosi vypovídat ve škole, ale když se za nim dveře školy zavřou?

Přešlo pár let a do školkového věku vyrostl můj první syn. V té době vznikala Rolnička a nabízela možnost integrované školky a službu svozu dětí, což pro nás na vesnici byla výhoda. Toto rozhodnutí bylo v mnoha směrech přínosem, protože už ve věku tří let bylo jasné, že můj syn nebude zrovna standardní kousek a Rolnička dokázala citlivě pracovat s jeho individualitou. Syn nespal přes den již od jednoho roku, tudíž si vůbec neumím představit, že by chodil do školky, kde striktně trvají na odpoledním spánku. Uběhlo víc jak dvacet let a v mnoha zařízeních odpolední spánek stále platí pro všechny bez výjimky.

Bezstarostná doba hraní uběhla a syn nastoupil do nových škol i když tehdy už byla možnost si školu vybrat. Pro mě to byla jasná volba. Sama jsem do nových chodila, znala jsem to tam a vždy měly nové školy pověst kvalitnějšího zařízení.Velice rychle jsme narazili na systém. Syn byl těžký disgrafik a dislektik. A když vám paní učitelka řekne, že pochybuje, zda se dítě vůbec naučí psát, tak to není úplně snadné přijmout. Hledala jsem tedy cesty sama, jak ho naučit psát a číst. Natrápili jsme se moc pro jeho hyperaktivitu a mojí neznalost a nezkušenost, ale nakonec se podařilo. Hodně jsme se potýkali se stížnostmi na neklid a nepozornost. Narazili jsme na učitele, kteří opravdu postrádali talent pro učení. Je fakt, že nikdy nevydrželi dlouho, ale i neustálé střídání učitelů je pro žáky náročné. Posléze se jako u mnoha jiných vyvinula nechuť k  učení a výsledkem bylo obvyklých osm čtyřek na vysvědčení. Já jsem vyrostla s tím, že jedničky jsou samozřejmost a děti, které mají špatné známky jsou méněcenné a najednou jsem takové dítě měla doma. A musela jsem sama v sobě hodně změnit hodnoty i způsob uvažování, abych synovi dokázala pomoci a provést ho školní docházkou s co nejmenší psychickou újmou.

Druhý syn se narodil se sluníčkovou povahou a uměním si rychle získávat přátele. Při nástupu do školy uměl sčítat do deseti a přečíst písmenka. Přesto se mu od druhé třídy přestalo dařit a mě čtyři roky trvalo než jsem odhalila, že za špatnými výsledky stojí šikana. Byl postaven do role outsidera. Na vzniklou situaci reagoval vzdorem a pokud byl vyvolán, odmítal odpovědět. Následně učitelé dospěli k názoru, že je mentálně slabý, na výuku nestačí a je třeba ho umístit do zvláštní školy. Chápu, že šikana se někdy odhaluje velice těžko, ale jsem přesvědčená, že učitel by měl poznat, zda dítě je opravdu slabé a potřebuje speciální pomoc nebo to jenom hraje. Situaci jsme řešili změnou školy. Napáchané škody ve vztahu k učení už to nenapravilo, ale měl šanci uspět v aktivitách mimo vyučování a tím získat ztracené sebevědomí.

Ani třetí dítě neprošlo školou bez potíží,i když s učením problémy neměl. Jen prostě znovu narazil na systém, který vyžaduje standardní jedince neumí pracovat s individuálními odlišnostmi v charakteru dítěte.

A stav po víc než dvaceti letech? Školy jsou krásně opravené, mají nové učebny, kvalitní učební pomůcky a páni ředitelé vedou školu velice dobře po manažerské stránce. Opravdu dbají na to, aby materiální vybavenost škol byla na úrovni. Jenže děti chodí do školy stejně neradi, stejně otrávené a dle učitelů bez motivace a touhy po vědění. Jasně, určitě to nejsou všechny, ale velká část jistě ano. Proč ve školce slyšíte, jak jsou děti úžasné, chytré, zvídavé a aktivní a přejdou do školy a tohle všechno se ztratí? Kdo ty děti vyměnil? Kam se poděly ty chytré a motivované? Odešly na víceletá gymnázia. Ale odešly všechny? Proč se musí i po další generaci učit poučky a letopočty, když tohle všechno můžou snadno najít během pár minut na internetu? Nebylo by lepší je učit komunikovat, samostatně uvažovat a umět se orientovat v obrovské záplavě informací. Učit je finanční gramotnosti a domácímu hospodaření a hlavně je učit jak nabyté vědomosti prakticky uplatnit? K čemu je mi v životě vědět, kdy byla vydaná Zlatá bula sicilská? Razantně se změnila doba i způsob výchovy. Děti mají tolik možností výběru, že to mnohdy vede k zahlcení a neschopnosti si vybrat. Koukáním do mobilů ztrácí schopnost emocionální inteligence, komunikace, porozumění. 

Jak na školu vzpomínáte vy? Jaké máte zkušenosti se svými dětmi? Měly by děti mít možnost hodnotit učitele i způsob výuky? Co byste změnili? Rádi uvítáme vaše názory.

Článek Změnilo se školství? se nejdříve objevil na Piráti pro Soběslav.