V nedávné době jsem měla možnost navštívit různá školská zařízení v Soběslavi a to včetně Rolničky a sdružení I MY. Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z exkurze a dala podnět k zamyšlení. Nejsem expert na školství ani znalec moderní výuky. Jsem jen člověk, který školu navštěvoval jako žák a později jako rodič tří dětí s poruchou učení.

A proto se ptám. Je v pořádku, že od mého dětství se doba výrazně změnila, ale přístup k výuce zůstává víceméně stejný?

Kde začít? Tam, kde začínají naši nejmenší. Ve školce. V minulosti byly v Soběslavi dva velké podniky Lada a Jitona. Moje maminka pracovala v Ladovce, tak jsem v půl roce šupala do ladováckých jeslí. Bylo jasně dáno podle pracoviště nebo spádové oblasti, do kterého zařízení dítko nastoupí. Nebylo možné si svobodně vybrat. Po školce jsem náležela na nové školy a dle abecedy do třídy A. Bylo nás 24 od A do H. Dokud nás první dva roky učila, tenkrát ještě soudružka učitelka Bendová, byla škola fajn. Jelikož jsem patřila mezi premianty, neměla jsem celkem se školou nikdy velké rozepře. I když na druhém stupni už jsem bytostně nesnášela matematiku, jelikož paní učitelka neměla o matematice ani šajnu a její výklad spočíval ve čtení pouček.

Celý systém výuky byl založený na memorování, biflování a následném přeříkání před tabulí. Rychle jsem se naučila učit jen k dané zkoušce a zase rychle vše zapomněla. Učili jsme se pro známky, protože podle nich byl souzen žák. Ještě dneska mnoho rodičů považuje za jedinou důležitou věc u školou povinného dítěte,  nosit domů jedničky. Ruku na srdce. Koho z vás se v práci ptali jaké jste měli známky na základce? Komu z vás pomohlo pěkné vysvědčení a jedničky na cestě životem? Jedničky mohou o jedinci cosi vypovídat ve škole, ale když se za nim dveře školy zavřou?

Přešlo pár let a do školkového věku vyrostl můj první syn. V té době vznikala Rolnička a nabízela možnost integrované školky a službu svozu dětí, což pro nás na vesnici byla výhoda. Toto rozhodnutí bylo v mnoha směrech přínosem, protože už ve věku tří let bylo jasné, že můj syn nebude zrovna standardní kousek a Rolnička dokázala citlivě pracovat s jeho individualitou. Syn nespal přes den již od jednoho roku, tudíž si vůbec neumím představit, že by chodil do školky, kde striktně trvají na odpoledním spánku. Uběhlo víc jak dvacet let a v mnoha zařízeních odpolední spánek stále platí pro všechny bez výjimky.

Bezstarostná doba hraní uběhla a syn nastoupil do nových škol i když tehdy už byla možnost si školu vybrat. Pro mě to byla jasná volba. Sama jsem do nových chodila, znala jsem to tam a vždy měly nové školy pověst kvalitnějšího zařízení.Velice rychle jsme narazili na systém. Syn byl těžký disgrafik a dislektik. A když vám paní učitelka řekne, že pochybuje, zda se dítě vůbec naučí psát, tak to není úplně snadné přijmout. Hledala jsem tedy cesty sama, jak ho naučit psát a číst. Natrápili jsme se moc pro jeho hyperaktivitu a mojí neznalost a nezkušenost, ale nakonec se podařilo. Hodně jsme se potýkali se stížnostmi na neklid a nepozornost. Narazili jsme na učitele, kteří opravdu postrádali talent pro učení. Je fakt, že nikdy nevydrželi dlouho, ale i neustálé střídání učitelů je pro žáky náročné. Posléze se jako u mnoha jiných vyvinula nechuť k  učení a výsledkem bylo obvyklých osm čtyřek na vysvědčení. Já jsem vyrostla s tím, že jedničky jsou samozřejmost a děti, které mají špatné známky jsou méněcenné a najednou jsem takové dítě měla doma. A musela jsem sama v sobě hodně změnit hodnoty i způsob uvažování, abych synovi dokázala pomoci a provést ho školní docházkou s co nejmenší psychickou újmou.

Druhý syn se narodil se sluníčkovou povahou a uměním si rychle získávat přátele. Při nástupu do školy uměl sčítat do deseti a přečíst písmenka. Přesto se mu od druhé třídy přestalo dařit a mě čtyři roky trvalo než jsem odhalila, že za špatnými výsledky stojí šikana. Byl postaven do role outsidera. Na vzniklou situaci reagoval vzdorem a pokud byl vyvolán, odmítal odpovědět. Následně učitelé dospěli k názoru, že je mentálně slabý, na výuku nestačí a je třeba ho umístit do zvláštní školy. Chápu, že šikana se někdy odhaluje velice těžko, ale jsem přesvědčená, že učitel by měl poznat, zda dítě je opravdu slabé a potřebuje speciální pomoc nebo to jenom hraje. Situaci jsme řešili změnou školy. Napáchané škody ve vztahu k učení už to nenapravilo, ale měl šanci uspět v aktivitách mimo vyučování a tím získat ztracené sebevědomí.

Ani třetí dítě neprošlo školou bez potíží,i když s učením problémy neměl. Jen prostě znovu narazil na systém, který vyžaduje standardní jedince neumí pracovat s individuálními odlišnostmi v charakteru dítěte.

A stav po víc než dvaceti letech? Školy jsou krásně opravené, mají nové učebny, kvalitní učební pomůcky a páni ředitelé vedou školu velice dobře po manažerské stránce. Opravdu dbají na to, aby materiální vybavenost škol byla na úrovni. Jenže děti chodí do školy stejně neradi, stejně otrávené a dle učitelů bez motivace a touhy po vědění. Jasně, určitě to nejsou všechny, ale velká část jistě ano. Proč ve školce slyšíte, jak jsou děti úžasné, chytré, zvídavé a aktivní a přejdou do školy a tohle všechno se ztratí? Kdo ty děti vyměnil? Kam se poděly ty chytré a motivované? Odešly na víceletá gymnázia. Ale odešly všechny? Proč se musí i po další generaci učit poučky a letopočty, když tohle všechno můžou snadno najít během pár minut na internetu? Nebylo by lepší je učit komunikovat, samostatně uvažovat a umět se orientovat v obrovské záplavě informací. Učit je finanční gramotnosti a domácímu hospodaření a hlavně je učit jak nabyté vědomosti prakticky uplatnit? K čemu je mi v životě vědět, kdy byla vydaná Zlatá bula sicilská? Razantně se změnila doba i způsob výchovy. Děti mají tolik možností výběru, že to mnohdy vede k zahlcení a neschopnosti si vybrat. Koukáním do mobilů ztrácí schopnost emocionální inteligence, komunikace, porozumění. 

Jak na školu vzpomínáte vy? Jaké máte zkušenosti se svými dětmi? Měly by děti mít možnost hodnotit učitele i způsob výuky? Co byste změnili? Rádi uvítáme vaše názory.