V nedávné době jsem měla možnost navštívit různá školská zařízení v Soběslavi a to včetně Rolničky a sdružení I MY. Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z exkurze a dala podnět k zamyšlení. Nejsem expert na školství ani znalec moderní výuky. Jsem jen člověk, který školu navštěvoval jako žák a později jako rodič tří dětí s poruchou učení.
A proto se ptám. Je v pořádku, že od mého dětství se doba výrazně změnila, ale přístup k výuce zůstává víceméně stejný?
Kde začít? Tam, kde začínají naši nejmenší. Ve školce. V minulosti byly v Soběslavi dva velké podniky Lada a Jitona. Moje maminka pracovala v Ladovce, tak jsem v půl roce šupala do ladováckých jeslí. Bylo jasně dáno podle pracoviště nebo spádové oblasti, do kterého zařízení dítko nastoupí. Nebylo možné si svobodně vybrat. Po školce jsem náležela na nové školy a dle abecedy do třídy A. Bylo nás 24 od A do H. Dokud nás první dva roky učila, tenkrát ještě soudružka učitelka Bendová, byla škola fajn. Jelikož jsem patřila mezi premianty, neměla jsem celkem se školou nikdy velké rozepře. I když na druhém stupni už jsem bytostně nesnášela matematiku, jelikož paní učitelka neměla o matematice ani šajnu a její výklad spočíval ve čtení pouček.
