Narodila jsem se v Kyjově do rodiny rodičů zatížených diagnózou deprese. Už k 16. narozeninám ji získávám i já. Přesto, nebo právě proto s velmi dobrým prospěchem maturuji na SŠ informačních technologií, a těším se na studium VŠ. Osud tomu ale chtěl jinak, a já se v invalidním důchodu začínám věnovat psaní. V 19 letech jsem se podílela na elektronickém almanachu Adieu 2000. V Brně získávám byt a věřím ve velkou lásku. Zamilovala jsem se ale až v Soběslavi. V roce 2007 se sem stěhuji. Zároveň začínám působit na webu Písmák a spolupodílím se na prvním almanachu milostné poezie Královny slz a ostružin. V době ekonomické krize se odvážně stávám OSVČ a otvírám si novinový stánek. Brzy ho zase s mínusem zavírám.
Po porodu syna a dcery se i sny o velké lásce rozplývají, zůstávám téměř bez prostředků a samoživitelství se pro mne stává velkou výzvou. Jako hrdá samoživitelka „spáchám“ kalendář V rámci možností. Vydávám svou první prózu ve sbírce „Nervy v čokoládě“. A nedlouho poté „Černobílá Garra“. A? Mám domov. Mám dvě víceméně zdravé děti. A jsem víceméně zajištěná. Mohla bych být spokojená, ale to bych nesměla být já, často nespokojená s tím, co vidím kolem sebe a odhodlaná měnit, pomáhat a jednoduše „být prospěšná“ a tak jsem tedy tady.