Narodil jsem se v Praze v první polovici minulého století tedy v roce 1939 a to osmého května , dle nového uspořádání v den vítězství nad okupanty. Do školy jsem chodil v Košířích a pro nedostatek lásky k sovětskému svazu mi bylo doporučeno odejít ze školy již z osmé třídy. Výběrová komise mě doporučila do skupiny HZH což znamenalo horník zedník hutník. Ale žádné z těchto zaměstnání mě nenadchlo a tak začalo moje životní štěstí. Největší grázl ve třídě se měl dostat do pivovarnické školy v Plzni. Naštěstí si postavil hlavu a s pomocí svého otce (kapitána u SNB) se dostal do školy pro policajty a já mohl na jeho místo do Plzně. Za své učitele v této bohulibé instituci jsem měl ty nejlepší a nejcharakternější lidi kteří v nás formovali nepokroucený charakter navzdory režimu kteý panoval. Jejich jména v mé mysli nesetře ani Alzheimer. Po absolvování školy jsem nastoupil do pivovaru v Praze Holešovicích (ul. U průhonu 7OO). Plat byl mizerný a pivo tam také za moc nestálo. A tak jsem se přihlásil do náboru letecké továrny MOTORLET v Praze Jinonicích. Tam mi strana a v bojích zocelená KSČ dala možnost vyučit se brusičem kovů. S tím, že tam budu nejméně 10 let pracovat. A tam jsem začal zpřádat plány, které ve mně vznikly když jsem si jako 12 letý koupil knížku v antikvariátu na Arbesově náměstí. Napsal jí Dr. Jiří Baum o svých poutích po jižní africe, mám jí do dnes, jmenuje se V zemi slonů a lvů. Ke své radosti jsem našel kamaráda, který měl také zaječí úmysli. V 67 roce se začalo v Praze formovat JARO. Mamince jsem prozradil svůj úmysl odejít za kopečky s tím, že se vrátím, až to bude ve vlasti jiné. Můj kamarád Vlasta zjistil, že se pojede autokarem na ochutnávání vína někam do Maďarska a aby se český národ nadaný úsporností nemusel trmácet přes slovensko, vedla trasa přes Rakousko. Zůstalo nás tam 24 lidí. Dali nás po výslechu do tábora v Traiskirchenu. Tam jsem si zažádal spolu s mojí ženou o vystěhování do Kanady. Jižní afrika v té době také hledala emigranty, kteří něco uměli a nebyli tak závislí na státní pokladně. Pak přišla invaze bratrských armád pod vedením sovětského svazu do Československa. A tak JAR po dohodě z Rakouskem začala také nabírat emigranty. Byl jsem angažován leteckou továrnou Atlas Aircraft Corp. v Transválu (1740 m/mořem). Učil jsem se již v lágru anglicky.  To bylo velmi rozumné, neboť jsem mohl s lidmi komunikovat. Moje paměť byla v té době fenomenální a většinu toho co znám jsem se naučil z knih. Můj postup v Atlase byl velmi slušný a na kluka s osmiletkou, který získal titul AUTODIDAKT což je v očích vzdělanců z ocáskem před či za jménem obyčejný samouk.

Velkou cestu po jižní Rhodesii jsme zakončili plánem na stavbu jachty. Mezitím jsme dokončili stavbu našeho domu v Boksburgu a mistr Viola loďař začal podle mých nákresů stavět naší plachetnici. Po jejím spuštění na hladinu Indického oceánu 31. 8. 1974 v přístavu Durban začalo dostrojování lodi, zkušební plavby a plánování plavby do Evropy. Tam jsme dopluli 17. 7. 1976 a byl to chaosem zmítaný Lisabon. Po našem návratu do JAR jsem byl vyznamenán a zapsán do knihy za naší epickou plavbu z evropy do JAR non stop ROYAL CRUISING ASOCIATION.

Po návratu do JAR jsem mohl na své staré místo v Atlase nastoupit, ale jachta a moře v dosahu byla pro mě jediná cesta. A našel jsem místo u veliké firmy zabývající se plundrováním moře. Říkalo se tomu rybolov. To se mě nelíbilo a protože štěstěna byla stále při mně našel jsem místo v Radě pro vědecký a průmyslový výzkum (CSIR) prošel jsem osmihodinovým testem a byl přijat za vedoucího dílen. Budovali jsme největší urychlovač částic (cyklotron) na celé jižní polokouli. Bylo to pro mě velké poslání neboť jsem byl u projektu ode dne jedna až do uvedení do provozu. Težko popsat jak je to vzrušující pracovat na projektu tak významném.

Po dokončení projektu jsem si z ženou otevřel malý podnik, který jsme před návratem do vlasti prodali abychom si podobný podnik otevřeli zde. Tento jsem provozoval až do odchodu do důchodu. V současné době se věnuji konstrukci a výrobě modelů parních a jiných strojů a fotografii, která je mým dlouholetým koníčkem. Nejsem politicky zařazen, ale sympatizuji s lidmi, kteří chtějí průhlednost veřejného dění a kteří nenávidí bezcílnou a nepotrestatelnou pozici vládnoucí garnituri kde se svaluje odpovědnost na někoho třetího a kde nikdo nechce kvůli změnám přinést svoji kůži na trh. To je jen skryté pokračování totality v ovčím rouchu. Ještě se musím vyjádřit k tomu co je pro mě zbytečné a co my vadí na naší společnosti a co vůbec nepotřebuje člověk k běžnému životu. Účet v bance je zrůdnost kterou si majitelé bank vymysleli, také údajně proto aby bylo snáze odhalit nekalé jednání lidí, což by mělo prospět státní kase . Dále je to platební karta, která je výhodná pro banku, prože z zkaždého použití přistane na kontě banky slušná částka ze které banka dobře žije. A vůbec se nesnaží lidem zdělit, že žít na dluh je vlastně cestou do pekel. Zatím co každá krabička cigaret nese varování o škodlivosti kouření, karta uživatele nevaruje o nebezpečí zadlužení a určitě by měla!