I nadále jsme přesvědčeni, že rozšíření nabídky sociálních služeb pro seniory, se v Soběslavi má ubírat jinou cestou. Namísto zvýšení kapacity ústavního zařízení (Senior domu) na 100 lůžek se mohla Soběslav vydat cestou rozvoje komunitních terénních sociálních služeb a podporou deinstitucionalizace a transformace stávajícího systému péče o seniory ve spojení s denním stacionářem a rozšířenou pečovatelskou službou. Nesouhlasíme s tvrzením, že pro cílovou skupinu seniorů v Soběslavi a okolí není deinstitucionalizace vhodným řešením, jelikož v domácím prostředí nelze zajistit plnohodnotnou lékařskou a rehabilitační péči, jak tvrdí ředitelka senior domu Ing. Zina Petrásková.

Domácí péče se dnes využívá například i v domácích hospicech, nebo v moderních terénních sociálních službách. Takováto zařízení v jiných městech jsou ukázkou toho, že nemalému procentu seniorů lze poskytovat plnohodnotnou péči v jejich vlastním sociálním prostředí poměrně dlouho. U některých klientů nakonec dojde k nutnosti jejich umístění do zařízení poskytujícího sociální službu, avšak ani v tu chvíli nemusí být senior umístěn do ústavního zařízení podobného našemu Senior domu. 

Ve chvíli, kdy je nutné využít sociální zařízení, může klient žít v prostředí, které připomíná domácí péči (unit care) s tím, že je mu nabídnut plný lékařský i pečovatelský servis.

To je ta druhá možnost. Tu mělo město využít, pokud nemělo odvahu vydat se výše uvedenou cestou komunitních terénních služeb. Tedy ne začít stavět na zelené louce vše znovu, to je samozřejmě nesmysl. Reálným (a v případě dotačního programu, ve kterém město žádalo naprosto akceptovaným) řešením, by byla přístavba menších “domků” (jednoho nebo dvou) propojených se stávajícím Senior domem spojovacím transportním tunelem. Toto řešení můžeme znát například z nemocnice nebo z některých jiných sociálních zařízení.

Na zastupitelstvu mne překvapilo tvrzení paní ředitelky, že Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS) vydala stanovisko, které odmítá deinstitucionalizaci. Po zastupitelstvu jsem si předmětné vyjádření našla a přečetla a s výkladem paní ředitelky nemohu souhlasit. Náš absolutně odlišný výklad toho, co se ve stanovisku píše připisuji našemu velmi odlišnému přístupu k moderním metodám sociální práce a poskytování sociálních služeb. 

Celý dokument si můžete přečíst zde.

Mne v něm zaujaly obzvláště následující části textu: 

“ Možnost žít ve svém domácím a přirozeném prostředí, v komunitním bydlení by měl mít každý (výjimku mohou tvořit potřeby osob s těžkým kombinovaným postižením či onemocněním vyžadujícím intenzivní ošetřovatelskou a lékařskou péči, širší zdravotnické vybavení a dostupnost různých odborností, tj. zejména důvody zdravotní, nikoliv sociální). Zásadním důvodem, proč však není tato možnost dostupná (a pokud se zásadně nezmění stávající poměry, ani nebude) pro všechny osoby s duševním onemocněním, zdravotním postižením, seniory, osoby trpící demencí apod., je nedostatek zdrojů. Nedostatek zdrojů finančních i lidských. 

Jde o nedostatek financí jakékoliv země, její vlády a také drtivé většiny rodin finančně zabezpečit a zajistit personálně kvalitní a bezpečnou péči všem lidem v jejich přirozeném prostředí. Deinstitucionalizace je tedy zásadní směr, avšak jde o cíl, kterého nebude a nemůže být ve 100% případů dosaženo. Jde o cíl, který chce asi každý z nás, nikdo si nepřeje skončit v institucionálním zařízení, a každý by rád dožil doma. Většina lidí však doma dožít nemůže z důvodů nedostatku finančních zdrojů na zajištění potřebné péče v důsledku rapidního zhoršení jejich zdravotního stavu, nedostatku zdravotních sester, lékařů, ošetřovatelek či pečovatelek poskytujících tuto péči, nebo v důsledku svých zdravotních komplikací. Samozřejmě však není možné z důvodu limitů k dosažení úplného cíle rezignovat na zásadní usilování, tedy co nejvíce se k tomuto cíli přibližovat a podpořit lidi v jejich přirozeném sociálním prostředí, popř. umožnit jim institucionální péči opouštět, pokud je to možné a pokud si to v daný moment přejí.

Plošnou deinstitucionalizaci pobytových služeb pro seniory, a zvláště pro osoby trpící demencí, je potřeba odmítnout. Nebráníme (ba právě naopak plně podporujeme) budování kapacit komunitních služeb (včetně terénních a ambulantních služeb), výstavbu menších obytných částí (unit care), výstavbě zařízení s kapacitou do 120 lůžek (nikoliv 400 a vícelůžkových zařízení, s tím, že je nutné neopomenout strukturu těchto zařízení ve smyslu např. švýcarských modelů nových pobytových služeb), změnám struktur budov komunitního charakteru (byť pobytových) po švýcarském vzoru apod. Je potřeba revidovat představu, že se mají rušit např. domovy se zvláštním režimem pro osoby trpící demencí či domovy pro seniory. Lze podpořit snižování kapacit ve prospěch jednolůžkových pokojů, společných prostor komunitního charakteru (malých jednotek), budování respitní péče či denních stacionářů apod.

V tomto ohledu by bylo dostačující konstatování, že ČR nebude u této cílové skupiny vymýšlet nová a celosvětově unikátní řešení, ale bude se s jistou dávkou pokory učit z aktivity těch zemí, které patří k nejlepším na světě v oblasti nastavení sociálního zabezpečení těchto uživatelů a snažit se zkvalitňovat stávající i nové kapacity.”

Jak jsme se mohli dočíst, plošnou a naprostou deinstitucionalizaci nelze aplikovat, protože existují skupiny občanů, které potřebují opravdu specifickou péči včetně zvláštního lékařského vybavení apod. Nicméně, se ve stanovisku můžeme také dočíst, že bychom se měli snažit maximálnímu počtu lidí umožnit zůstat v jejich vlastním sociálním prostředí, protože většina lidí touží dožít doma,ne v ústavním zařízení. Hlavní překážka (finanční nákladnost) stoprocentní deinstitucionalizace by nás neměla donutit rezignovat na snahy o co nejvyšší dostupnost kvalitní péče o cílovou skupinu seniorů. Toto konstatování APSS, mne vede k zamyšlení, zda by taková varianta rozvoje komunitních služeb nebyla dlouhodobě levnější než přistavět 24 lůžek za více než 40 milionů korun. 

Abychom neopomněli skupinu seniorů, která výše zmíněnou specifickou péči potřebuje, nebo se rozhodne vzhledem ke svým potřebám žít v zařízení poskytujícím sociální služby, můžeme se ve stanovisku inspirovat a rozvoj kapacit zařízení realizovat s ohledem na komunitní švýcarský model, tedy přístavbu malých jednotek či sdílených bytů. Tím zajistíme seniorům, kteří ve svém vlastním prostředí být nemohou, vysokou kvalitu jejich života právě i v zařízení sociálních služeb. 

Jsme si vědomi nutnosti rozšíření kapacit služeb, i toho, že populace stárne. Nerozumíme však tomu, proč se město i vzhledem k současné covidové situaci, kdy obyvatelé senior domu nemohli dlouhou dobu ani vycházet ze svého pokoje a někteří klienti zemřeli bez možnosti rozloučit se se svými blízkými (což je mimochodem v rozporu s dlouhodobě platným nařízením vlády), odmítá reflektovat připomínky a snahy o změnu kurzu v péči o seniory. Argument o tom, že chceme primárně seniory chránit, je samozřejmě naprosto na místě, avšak myslím, že stojí za zamyšlení, co je opravdu ochrana a co je pouze domnělá ochrana. A zda snaha o co nejdelší prodloužení života na úkor absolutního omezení kvality života, je opravdu správnou cestou. 

Řešením současné situace mohlo být, v ideálním případě, přehodnocení myšlenky a investice peněz do rozvoje pečovatelské služby, nabídka pracovních míst těm, kdo mají zkušenosti v oboru přímé sociální péče, ale díky covid krizi přišli o práci, nebo částečných úvazků rodičům s malými dětmi, kteří nemohou pracovat na plný úvazek, ale čas, který děti tráví ve školce, mohou flexibilně věnovat péči o seniory. V návaznosti na to, by bylo vhodným krokem pro posílení služeb otevření denního stacionáře a odlehčovací služby, kde mohou senioři rehabilitovat, navazovat sociální kontakt a netrpět samotou nebo nedostatkem péče v době, kdy jsou jejich blízcí v práci. či se o ně nemohou krátkodobě postarat. Nakonec nemusíme chodit daleko pro inspiraci,to že ambulantní a terénní služby mohou dobře fungovat a poskytovat kvalitní péči můžeme vidět přímo u nás ve městě v zařízeních Rolničky.

Pobyt několik týdnů v naprosté separaci, nemožnost komunikovat se svými blízkými a nebo mít jakýkoliv sociální kontakt považujeme za přístup, který je pro lidské bytosti naprosto dehonestující a výrazně přispívá k zásadnímu zhoršení kvality života a dřívější smrti. Proto Piráti pro Soběslav nepodpořili nástavbu Senior domu z důvodů vztahujících se k lidskosti a zachování důstojnosti seniorů. 

Mohla bych zde dále dlouze psát i o dalších důvodech. Například o tom jak kvalitní a příjemný život povedou klienti Senior domu během nástavby. 

Také bych mohla dlouze psát o tom, jak v Soběslavi probíhá realizace veřejných zakázek, dodržování termínů a kolik nás stojí vícepráce na každém projektu (kdy tyto vícepráce nikdo nečekal, například při stavbě bruslařské dráhy na podmáčené záplavové zóně..), ale míru rizika, že MPSV dotaci městu nakonec neproplatí, protože jak je v Soběslavi zaběhlou praxí, stavební firma opět nedodrží termín dokončení stavby, ponechám na Vás.