Na začátku byl článek od Tomase Pueyo Coronavirus: Why You Must Act Now (tady je jeho český překlad: Koronavirus: Proč musíme jednat hned) a zpráva komise WHO z návštěvy Číny (The WHO sent 25 international experts to China and here are their main findings after 9 days). Z těchto dokumentů jasně vyplývalo, že jediná účinná strategie v boji proti COVID19 je omezení sociálních kontaktů a že je třeba jednat okamžitě.
Tou dobou byly v Praze jarní prázdniny a očekával se návrat lyžařů z Itálie (kde už podle tehdejších informací situaci nezvládali). Jako problém jsem viděl zejména to, že lidé nenosí roušky při návštěvě obchodů, kde se potkává mnoho různých skupin lidí. Začali jsme tedy roušky šít a nosit je v okruhu mojí rodiny a mých přátel, abychom šli lidem příkladem. O víkendu 14. a 15. března vznikla například tato fotografie.
Zároveň jsme sestavili a zveřejnili návod, jak dobrovolnicky sbírat materiál a šít roušky. Tento dokument následně používaly dobrovolnické skupiny v celé republice. Bylo důležité, aby se šití, sběr materiálu a následná distribuce prováděla bezpečně. Proto jsem vyrobil generátor ozonu, kterým jsem desinfikoval auto a látky, které jsem v něm rozvážel ke švadlenám, protože jsme nechtěli ztrácet čas praním látek. Ze začátku epidemie šlo především o to, jak nejrychleji dostat roušky k lidem, přičemž bylo důležité ochránit švadleny. Materiál byl přitom z velké části darovaný a nemohli jsme ověřit jeho původ.
Hned v pondělí 16. března jsem kontaktoval pana Ctibora, tajemníka krizového štábu v Soběslavi, a snažil jsem se s ním dohodnout sběr materiálu a následnou distribuci roušek. Zároveň jsem nabídl pomoc dobrovolníků, kteří by rádi pomohli nakupovat seniorům. To jsem pro změnu řešil s radní paní Krejčovou. Nakonec v úterý krizový štáb pomoc s nakupováním pro seniory odmítl, protože to podle jejich informací zvládá Senior dům vlastními silami. Po krizovém štábu jsem požadoval prostor pro sběr materiálu a distribuci roušek. Zvažovali jsme garáž v areálu technických služeb a vestibul městského úřadu. Vestibul městského úřadu byl zamítnut s odvoláním, že městský úřad bude mít omezenou provozní dobu a z garáže nakonec také sešlo, protože se městskému úřadu ozval v úterý (17. 3.) dárce pan Petr Mastný z farmy Doňov, který nám daroval velice kvalitní bavlněné látky a tkalouny v hodnotě několika desítek tisíc korun. Z tohoto materiálu nakonec šilo roušky několik dobrovolnických skupin.
Šití jsme tou dobou začali koordinovat s Rolničkou a s MŠ Duha. Od krizového štábu jsme ve středu dostali kontakt na pana Jaroslava Pražmu, který zdarma švadlenám opravoval šicí stroje. Toho si také velmi vážíme, bylo to pro něj nebezpečné, jelikož v mnoha případech nestačilo stroj pouze opravit, ale bylo nutné konkrétní švadleně i poradit. Pan Pražma si byl nebezpečí vědom, a proto si vedl deník, s kým se během těch kritických dnů potkal.
S MŠ Duha jsem se ve středu dohodl na tom, že budou oficiálně organizovat šití a vyhlásíme rozhlasem, že hledáme švadleny. Za tím účelem jsem vytvořil tabulku švadlen, kterou jsme sdíleli s Duhou. Bohužel hlášení místního rozhlasu bylo zmodifikováno a vyhlášen byl jiný než dohodnutý text. Moc švadlen se neozvalo. Tuším dokonce, že žádná. I opakovaný požadavek na vyhlášení distribučních míst místním rozhlasem byl vedením města zamítnut, přestože místní rozhlas je nejrychlejší informační kanál, a to zvláště v době omezeného pohybu osob.
Protože nedošlo k dohodě o distribučních místech (městský úřad byl krizovým štábem zamítnut a ve školce nebylo vhodné zavádět distribuční místo, protože měla sloužit jako krizová školka pro děti zdravotníků a IZS), založili jsme distribuční místa vlastní – železářství Šťastný, papírnictví SPINO u pošty a reklamka Petr u polikliniky.
Již v noci z pondělí na úterý (16. – 17. 3.) jsme založili Facebookovou skupinu CZ/SK Roušky všem, přes kterou jsme sdíleli informace jako návody na šití, návody na údržbu a dezinfekci roušek a podobně. Na vzniku skupiny se podíleli zejména Pavel Mládek, Nikola Kavuličová a Kamila Mládková. Nyní po měsíci tato skupina už slouží převážně pro komerční nabídky šití roušek. Zpočátku byla ale velmi důležitá pro sdílení informací o vlastní technologii výroby. Díky ní se například přešlo na zakladače šikmého proužku vytištěné na 3D tiskárně (ty tisknul Jan Mašek z Košic), když začaly docházet tkalouny.
Tou dobou organizaci šití, distribuci materiálu a distribuci roušek po mně přebral Miloš Bučinský a já jsem se začal věnovat zdokonalení generátoru ozonu, návrhu redukce pro HEPA filtr pro šnorchlovací masku a dezinfekci pomocí UV-C světla. Za tím účelem jsem do Soběslavi převezl 3D tiskárnu z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a společně s kolegyní Martinou Lužovou (která je teď na stáži v Rusku), jsme na dálku přes internet navrhli redukci včetně výdechového filtru pro potenciální použití nakaženými zdravotníky. Zdrojová data jsou pod GPL licencí volně k dispozici na internetu.
Paralelně probíhaly vývojové práce na brýlích pro zdravotníky. S touto myšlenkou přišel záchranář Pavel Mládek, který ví, že je problém nosit v ochranné masce brýle. Prakticky je to vlastně zcela vyloučeno. Tak vznikla iniciativa CoVidi. Postupně jsme vyvinuli prototypy tisknutelných brýlí s magnetickým úchytem pro https://covmask.cz/ a všechny běžně používané masky. Zdravotníci a členové IZS mohou tyto brýle dostat zadarmo. Lidé na jejich výrobu mohou přispět na transparentní účet.
Co se týká šití roušek, na začátku byla velká poptávka. Přednostně jsme uspokojovali zdravotníky a členy IZS, a proto se stávalo, že na našich výdejních místech roušky rychle došly. Zásada byla, že nové švadleny nejdříve uspokojily své kontakty a poté začaly šít pro ostatní občany města. Bylo to tak bezpečnější z pohledu distribuce. Vím určitě, že naše skupina dodávala mimo naše výdejní místa i do Nemocnice Tábor, Nemocnice České Budějovice, na záchranku do Tábora, do Senior domu…
Dnes už je v provozu pouze jediné distribuční místo, a to Reklamka Petr Kotoun. Roušky šijeme stále, ale nyní už toto výdejní místo zásobují sami občané bez naší pomoci. To bylo ostatně původním smyslem celé akce. Rozešít Soběslav ;). Předpokládám, že postupně se bude šití stále více utlumovat.
Dost mi vadí, že nyní někteří lidé chápou roušky tak, že když si roušku nasadí, tak mohou jít kam chtějí a dělat tam, co chtějí. Je stále třeba mít na paměti, že bavlněná rouška chrání na cca 60 až 70 %, proto je důležité, aby roušky používali (a zejména správně používali) všichni a zároveň byli k sobě navzájem ohleduplní a dodržovali i s rouškou bezpečnou vzdálenost.
Je zajímavé, že když vláda zjistila, že lidé šijí roušky, nařídila je nosit, i když je nedokázala zajistit. Připomíná mi to příběh krále z Malého prince, který vydával pouze “rozumné rozkazy”. Vláda navíc nařídila nošení roušek všude, což bylo podle mého názoru kontraproduktivní, protože na odlehlém místě v přírodě na slunci přece nemůže být zdravé nosit roušku.
Je třeba poděkovat všem švadlenám, které šily roušky (a některé stále šijí). Nechci je zde jmenovat, protože je ani všechny neznám. Některé z nich ušily i desítky kvalitních roušek denně, což je opravdu výkon.
Martin Kákona