Protipovodňová opatření jsou jednou z největších stavebních prací na území města za poslední dobu. V tomto článku se zamyslíme nad tím, jaké jsou reálné možnosti současného protipovodňového systému.

Hlavními stavebními částmi protipovodňových sytémů jsou hráze a několik modifikací ucpávek pro vývody odpadní a dešťové vody. Souhrnně tato opatření mají za cíl omezit možnost rozlití řeky na ploše města a nijak nemanipulují s výškou hladiny v řece. Důležitým detailem takového systému je, že zároveň omezuje i možnosti, kterými voda může z města vytéci.  Voda  může  odtékat pouze trubkami, které jsou zahrnuty v prováděcím plánu.  Každé technické řešení má svoje limity a počítá s mezními provozními podmínkami učenými zadavatelem. Při překročení těchto limitních mezí obvykle dochází skokově k fatálnímu selhání téměř celého systému.

Takovým kritickým stavem může být například i situace, kdy jsou postaveny protipovodňové zábrany a uzavřena stavidla bránící průtoku vody do městské kanalizace. Pokud za této situace dojde na území města k přívalovému dešti, tak voda může odtékat pouze zmíněnými odtoky.

Zkusíme si nyní spočítat, kolik vody za hodinu napršní při mírném dešti.

Rozměry soběslavi jsou určitě více než 2 km.  Pro jednoduchost  budeme předpokládat, že plocha, na kterou v Soběslavi může za dešťě pršet, bude čverec o rozměru 2×2 km.
Plocha takového čtverce je 4 km², neboli 4 000 000 m².  Pokud na takovou plochu za  hodinu naprší 1 mm vody, je to velmi slabý déšť. (V ČR se můžemě bežně potkat s přívalovými dešti, kdy za hodinu napší více než 50 mm vody.)  Protože 1 m má  1000 mm,  a 1 m³ je 1000 l, tak každý 1 mm je 1 l vody na m².   Na  ploše Soběslavi proto  za hodinu slabého deště nasbíráme  těžko představitelných 4 000 m³ vody, neboli 4 000 000 l. Což je přibližně 8x více, než je objem celého soběslavského koupaliště.  Toto koupaliště se však v případě jeho vypuštění do kanalizační sítě vypouští několik dní. Je proto jasné, že všechna voda, která v Soběslavi naprší, neodtéká do kanálu, ale stéká rovnou do řeky, nebo potoků.  Část vody také odtéká kanály určenými pro dešťovou vodu.  Kdyby to tak nebylo, tak bychom v Soběslavi měli „povodeň“ při každém dešti, neboť kanalizační síť není na takový nápor vody dimenzovaná.   Co se však stane v případě, že tomuto přirozenému procesu zabráníme postavením protipovodňových hrází?  Může nastat situace, kdy bude řeka v povodňovém stavu a zároveň přijde přívalový déšť?

Díky loňským „tréningovým povodním 2013“ víme, že taková situace skutečně nastat může.  A také víme, že jde o reálný problém, který ve značné míře ovlivní použitelnost protipovodňových opatření.  Připomeňme si nyní podrobněji situaci z loňského června.

V neděli 9. 6. 2013 bylo území Soběslavi zasaženo bouřkou s intenzivními srážkami, mezi 21. hodinou a půlnocí zde napršelo přibližně 60 mm vody. V důsledku tohoto přívalu vody, a půdy stále nasycené vodou po předchozích deštích, bylo vyplaveno několik okolních vesnic  vodou stékající z polí. Potok vytékající z rybníkú Na cihelně zablokoval silnici do Nedvědic, kde navíc strhl jeden automobil.

V Soběslavi tyto přímé následky nenabyly takových rozměrů díky tomu, že voda stékající z okolní zemědělské půdy z větší části netekla do města. Nicméně pouze na ploše města cca 2 km² (spodní odhad rozlohy kanalizační sítě) napršelo 120 000 m³ vody, která z velké části odtékala do městské kanalizace, která byla v té době v povodňovém režimu, což znamená spuštění stavidla zmíněného i v jiném článku.

Přestože byla během hodiny u Černovického potoka nasazena dvě výkonná naftová čerpadla, tak tyto stroje neměly šanci takové množství vody odčerpat. Při maximálním čerpacím výkonu obou čerpadel dohromady 1200 m³/h by odčerpání trvalo 100 hodin. To je více než 4 dny a celou tuto dobu by byly zaplaveny nejníže položené části Soběslavi.

V důsledku této situace se především v okolí mostu na Bechyni začala skutečně hromadit voda a potupně zatápěla domy. V těchto místech se také nachází povodňová hráz, která měla v té době porouchanou zpětnou klapkou na odtokovém kanále pro dešťovou vodu. Tato výpust byla proto již před tím obousměrně zablokována, takže dešťová voda se jednak hromadila v prostoru před hrází a dále se mísila i s vodou přitékající z kanalizace.

Nepomohlo ani nouzové odstranění poklopu z revizní šachty na kanalizaci. Čerpací stanice odpadních vod byla v průběhu přívalového deště v automatickém režimu bez obsluhy a nedokázala odčerpat dešťovou vodu z kanalizace. Ostatně, nebylo by to v této situaci ani účelné, protože by do čisticí stanice odpadních vod přitékala převážně dešťová voda, která by způsobila nežádoucí naředění znečištěné vody ve vyhnívacích nádržích.

Hladina řeky ale v té době byla výrazně pod úrovní III. povodňového stupně, tedy níže než hladina vody v kanalizační síti. Spuštěné stavidlo bránilo přepadu přívalu dešťové vody do řeky. Nutným řešením proto bylo otevření stavidla a odpuštění vody do řeky, stavidlo bylo však zamčeno a pojištěno řetězem. Většina obyvatel tou dobou spala a proto se nepodařilo sehnat klíč od zámku zajišťujícího stavidlo.  Zámek byl nakonec odstraněn za asistence policistů povolaných na místo původně za účelem uzavření mostu na Bechyni kvůli probíhajícím stabilizačním pracem v Mokré a zablokované silnici na Nedvědice. Po uvolnění stavidla klesla hladina vody v kanalizaci během několika minut přibližně o 40 cm¸ což stačilo k tomu, aby přestaly být zatopeny domy ve spodní části ulice U jatek.
Protože ale díky pokračujícím  dešťům mohlo dojít i k následnému zvýšení hladiny v Lužnici, bylo nutné sledovat hladinu řeky až do ranních hodin.

Na základě těchto událostí by nejlepším dalším postupem v povodňové ochraně města bylo jednak odstranění sanované skládky na levém břehu řeky Lužnice, která zbytečně zvyšuje hladinu řeky v okolí města. Navíc je z ekologického hlediska problematická i samotná skutečnost, že skládka může být zaplavena a mohou se z ní uvolňovat chemikálie do vodního toku.  Dále je nutná úprava systému městské kanalizace tak, aby splašková voda nebyla sváděna stejnými stokami společně s dešťovou vodou, což jednak nese velká hygienická rizika při čerpání této vody přes povodňové hráze a navíc znečišťuje řeku.

Zároveň  ale díky loňské události víme, že samotné vytvoření separátní odtokové sítě pro dešťovou vodu nebude pro ochranu majetků občanů stačit. Protože se může stát, že voda v řece může vystoupat na úroveň vyšší než III. povodňový stupeň, což je výše než umístění nejnižších ulic v Soběslavi. Pro zabránění zatopení domů je proto v takovém případě nutné dešťovou vodu z města čerpat do řeky. Čerpání naftovými čerpadly je v takovém případě zoufalou volbou, neboť jejich čerpací výkon může být těžko dostatečný pro odvrácení zatopení během přívalového deště.  Pro tento účel vhodnější čerpadla jsou instalována v každé kanalizační čerpací stanici, jsou to Archimédovy šrouby, které při zanedbatelném příkonu elektrických pohonných motorů jsou díky své vysoké účinnosti schopny přečerpat tisíce m³ za hodinu.

Taková čerpadla však vyžadují stabilní dodávku elektrické energie, což je další problematické místo objevené při loňských tréningových povodních, kdy téměř došlo k zatopení hlavního elektrického rozvaděče u čerpací stanice městské kanalizace. Tento rozvaděč je náhodou umístěn na louce za povodňovou hrází.  Zatopení vodou z řeky mu proto nehrozí. Je však ohrožen dešťovou vodou, která stéká z města a hromadí se na louce.  Zatopení tohoto rozvaděče by mělo fatální následky zejména proto, že by byl odstaven provoz nejvýkonnějšího vodního čerpadla v Soběslavi – čerpací stanice odpadní vody. Ta by následně nemohla z města odsávat splaškovou ani dešťovou vodu a došlo by k zatopení města.