Na začátku května jsme Vám přinesli článek pana Melcera. Nyní jsme se za ním vydali kvůli krátkému rozhovoru a také kvůli představení jeho nového vynálezu – funkčního akcelerátoru času.
Pokračování textu Celoživotní láskou a vyplněným snem mi byla Afrika
(pokračování minulého příspěvku)
A tak tedy lidé hledejte ve svém okolí, kde by mohly stromy růst. Místa, kam se budete na jaře rádi chodit dívat na zelené koruny rozkvetlých stromů, kam půjdete zchladit horké hlavy za letního žáru. Místa, kde barevné listí zahraje ve větru na struny podzimu a kde zimní čas vám dá možnost vzít spadlé větve stromů k všestranné potřebě.
Karel Čapek uzavírá stejnojmenný fejeton těmito slovy: „A kdybychom s tím opravdu začali, mohli bychom to udělat ještě nějak jinak. Protože stromy rostou pomalu, měli bychom je spojit s něčím, co samo roste a co se dočká zelených hájů budoucnosti; měli bychom je spojit s dětmi. Každý hájek i každá alej by měly být založeny a zasazeny dětmi, aby příští mužové a ženy měli nějaký osobní a skoro vlastnický vztah k stromům, jež pomáhali zasadit. Hleďte, snad je to trochu indiánská fantasie; ale každá škola by mohla mít svůj druh stromu, který by sázela a pěstila. Mohla by být škola akátová a škola javorová; z jedné školy by vycházeli uctívači břízek a z druhé uctívači smrků; vypadá to drobet pohansky, ale jaksi by se tím prohloubil intimní poměr k přírodě. Nebo ještě jinak: řekněme, že by obřad sázení konaly děti desetileté; i sázely by se jednoho roku jen břízky; příštího roku by nastoupil ročník jedlový a za rok ročník lipový nebo akátový. Ale ať byste to vymysleli jakkoliv, mohli byste jednou ranou provést několik drobných věcí: posvětit život dětí světskou slavností, živě vyjádřit jejich solidaritu s přírodou i městem a přitom skutečně dostat do země každého roku pár set nebo pár tisíc pěkných živých stromků. A nestálo by to ani tak mnoho peněz; spíš by tu šlo o dobrou vůli než o peníze. Hledá se dobrá vůle.“
My lidé jsme tvorové společenští. Žijeme ve společném prostoru, na planetě Zemi, v srdci Evropy, v rodném kraji, v obci. Spolu s námi tady žijí stromy. Byly tady dávno předtím, než kmeny předků přišly k břehům Lužnice založit první sídla. Tehdy hluboké hvozdy ukrývaly ve stínu stromů prameny studánek, tak osvěžujících v parném letním dni. V chladné letní noci stromy ohřívali okolí a v zimě ho chránili před krutými mrazy. Jarní povětří bylo plné voňavých květů a bzučících včel, které byly zárukou hojnosti plodů na podzim.
