My lidé jsme tvorové společenští. Žijeme ve společném prostoru, na planetě Zemi, v srdci Evropy, v rodném kraji, v obci. Spolu s námi tady žijí stromy. Byly tady dávno předtím, než kmeny předků přišly k břehům Lužnice založit první sídla. Tehdy hluboké hvozdy ukrývaly ve stínu stromů prameny studánek, tak osvěžujících v parném letním dni. V chladné letní noci stromy ohřívali okolí a v zimě ho chránili před krutými mrazy. Jarní povětří bylo plné voňavých květů a bzučících včel, které byly zárukou hojnosti plodů na podzim.

K. Čapek se ve stejnojmenném  fejetonu s nadšením zamýšlí nad zeleným pásem kolem města, o kterém se mluvilo a který ještě nenarostl: „Stromy rostou pomalu; ale kdyby se do země zasadilo aspoň pár proutků, byl by z nich za deset let zelený háječek. Dobrá, měli jsme jiné starosti; co není letos, může být za deset let. Jenže chceme-li mít za deset let zelený háječek, měli bychom jej vysázet letos.“ Dále moudře navrhuje, zajistit výsadbu formou daru obci: „Člověče, jeden strom strojí deset korun; za těch deset korun pořídíš věc, která poroste sto nebo dvě stě let; dobrá, kolik stromů chceš darovat obci?“ Čapek poté abstraktní slovo „strom“, nahrazuje, tím co má každý nejraději, „ten smrčky a onen akáty“, jeden dub, druhá břízku či lípu. Tento plán se jistě podaří, „jde jen o místa, kam to všechno vysázet“, Město čeká na stromy, jen „musíme pro něj mít pozemky už vybrané…aby nám vůbec jednou měly kde růst stromy“.

Pokračování v příštím čísle