V únorovém vydání Soběslavské hlásky dostal k dispozici ředitel ZŠ dr. E. Beneše veškerou plochu strany 9 k tomu, aby se vyrovnal s články, které se kriticky dotýkají jím vedené školy. Významnou část svého vyjádření věnoval bagatelizaci článku Miloše Bučinského „Soběslavský příběh mění pravidla známkování v českých školách“. Píše např. že není nic nového, když se vedou diskuze o hodnocení. To jistě není, článek však pojednává o tom, jak významnou roli v debatě hraje právě jeho ZŠ dr. E. Beneše od chvíle, co vyšlo najevo, jak extrémním a subjektivním způsobem jsou zde děti hodnoceny i v předmětech jako je výtvarná výchova.

Přečtěte si “Audit vzdělávacího systému 2019“ společnosti EDUin, který vyšel v pátek 7. února 2020 a mějte jasný přehled o tom, co a proč ovlivnilo školství v roce 2019. Soběslavský příběh je vybrán jako hlavní upoutávka (tzv. headline) odkazující k 11 událostem loňského roku, které měly nejzásadnější vliv na změny ve vzdělávání. Kauza samotná je rozebrána jako osmá v pořadí a nese název „Hodnocení výsledků vzdělávání“ a začíná větou: „Případ upozorňuje na absurdní dopady, které může mít zavedený způsob hodnocení v českých školách: místo formativního vedení k rozpoznání schopností a výzev v osobnostním rozvoji může docházet doslova k deformativnímu vlivu v sebepoznání žáků.“

Obrázek namalovaný v soběslavské škole a jeho ohodnocení čtyřkou se stal dle EDUinu jakousi ikonou a spouštěcím mechanismem celospolečenské debaty o smyslu známkování nejen tzv. výchov. Soběslavské školy, respektive ZŠ E. Beneše mohla této příležitosti a medializace případu využít a stát se vzorem. Na nedávné doporučení Národního ústavu pro vzdělávání, aby se tyto předměty neznámkovaly (tzv. zamlčené hodnocení), zřejmě nebude brán zřetel, přestože právě ZŠ dr. E. Beneše tuto studii a doporučení iniciovala. Ředitel Říha “za celý pedagogický tým” píše: „Na naší škole se ale pedagogický sbor shodl na známkování všech předmětů známkami.“ Dle textu ředitele je dokonce patrné, že s tvrdým známkováním malých dětí za výkresy souhlasí, neboť ke čtyřce za obrázek dodává: „Prostě jednoduše nesplnila zadání úkolu.“ 

Školství se stalo za několik posledních let diskutovaným veřejným tématem. Bezpochyby došlo k určité hlubší reflexi, co vše a jakými metodami by škola mohla dokázat. Zůstává ale otázkou, zda výtvarnou výchovou, ale i ostatními předměty chápanými jakožto „jednoduché plnění zadaného úkolu“ nezažíváme jakýsi regres do minulého či ještě vzdálenějšího století a zda lze touto cestou docílit vnitřní motivace a touhy dětí po poznání.